Filosofie „It is what it is“: Ignorování reality nebo předpoklad jejího poznání?

Pokud jste fanoušky seriálu Mandalorian, určitě vám neunikla obvyklá fráze Mandalorianů: „This is the way.“ V jejich světě tohle není jen prázdné heslo, ale ultimátní vyjádření jejich způsobu života, jejich kodexu. Nezáleží na tom, jak těžké nebo komplikované situace jsou – tohle je jejich cesta, kterou akceptují bez ohledu na okolnosti.

Podobně jako „It is what it is“ – na první pohled se může zdát, že se tím jen smiřujeme s realitou. Ale co když je za tím mnohem víc? Možná je tohle přijetí skutečnosti nezbytný krok k tomu, abychom našli svou vlastní cestu. Takhle to prostě je. A to může být základem, který nám dovolí opravdu žít, posouvat se kupředu a měnit věci kolem sebe.

„Je to tak, jak to je“ nebo z anglického „It is what it is.“ Kolikrát jsme tuhle frázi slyšeli, nebo si podobnými slovy postěžovali na tíživé životní okolnosti? Vypadá to jako univerzální odpověď na všechno – od prasklého čelního skla auta přes vyhazov v práci až po nečekaný odchod blízkého člověka. Ale co když se za touto zdánlivě jednoduchou větou skrývá mnohem víc než jen výmluva nebo pasivní rezignace?

Co kdyby to byl projev moudrosti, životní zralosti, spíše než způsob, jak ignorovat realitu? Přijímáme tím, co nás potkalo, nebo jen utíkáme před tím, co nedokážeme změnit? Tohle je otázka, která mě dlouho zajímala. A nejen mě. Jak mi několikrát během koučování řekl můj lektor a supervizor Honza: „Jestliže chceme něco změnit, musíme nejprve přijmout věci takové, jaké jsou.“ V této větě je opravdu síla, když si dáme tu práci a potom, co ji pochopíme, ji začneme i věřit.

A to mě přimělo přemýšlet – co když právě v přijetí spočívá první krok k opravdové změně?

Když utrží ránu ego a city

Frázi „Je to tak, jak to je“ jsem často slyšel od lidí, kteří se snaží nějakým způsobem smířit s tím, co se jim stalo. A popravdě, občas to působí jako forma odevzdání se osudu. Někdo přijde o práci, zvedne ruce a řekne: „No jo, je to tak, jak to je.“ Ale opravdu to takhle funguje? Opravdu to znamená jen, že rezignujeme na to, co nás bolí?

Není to ale jen takový způsob, jak se vypořádat se situací, kterou zrovna nemůžeme změnit? Možná to není ani tak o ignorování reality, jako spíš o schopnosti ji skutečně přijmout – a tím pádem se s ní vyrovnat a pokračovat dál.

Když jsem poprvé začal hlouběji přemýšlet o téhle frázi, vzpomněl jsem si na jednu svou zkušenost. Pár let zpátky jsem si prošel obdobím, kdy se mi zdálo, že se proti mně spiknuli lidé, kteří mi byli velmi blízcí. Žil jsem v představě, že všechno běží podle plánu a že občasné projevy nespokojenosti podřízených vykrývám dostatkem praktické i emocionální podpory. Neviděl jsem co se děje za mými zády a pak přišel vyhazov. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Byl jsem zraněný a frustrovaný. Utrpěla nejen moje pověst, vztahy, kterých jsem si vážil, a také moje bujné a sebevědomé ego. A proto jsem chtěl, aby se věci rychle změnily. Ale čím víc jsem s tím bojoval, tím horší to bylo. Jsem hluboce věřící a proto jsem danou situaci předhodil v rozhovoru s Bohem. A dostal jsem okamžitou odpověď: „O svou reputaci se nestarej, starej se o postoj svého srdce.“ Byla to jasná odpověď. Moje cesta je důležitější, než okamžitá životní prohra, jak jsem tuto situaci zpočátku bral. A na této cestě nebyl prostor pro hořkost, pocit nespravedlnosti, či sebelítosti. Byl tam prostor jen pro odpuštění a přijetí věcí, jak jsou. A i dnes po mnoha letech jsem vděčný za tuto zkušenost. Protože jsem mohl zjistit, že moje identita není v tom, co dělám a jaká s tím souvisí pozice a společenský vliv. Moje identita rostla, jen ego získalo významný šrám.

Došlo mi tedy, že to prostě musím nechat být – přijmout, že momentálně to není skvělé, ale že to tak prostě je a život jde dál. A právě v tom okamžiku se věci začaly měnit. Přestal jsem řešit újmu na cti a najednou jsem viděl možnosti, které mi dřív unikaly.

Tím jsem si uvědomil jednu věc: přijetí reality není rezignace. Je to první krok k tomu, abychom mohli něco skutečně změnit. A v mnoha případech to znamená změnit k lepšímu sebe. Ano, bolí to skoro vždycky. Ale je to dobrý výchozí bod k dalšímu kroku.

V koučování často čelíme situacím, kdy klienti odmítají přijmout realitu, protože je příliš bolestivá. Tuto bolest chtějí přeskočit. Nechtějí se jí zabývat. Traumata bývají zakopána hluboko v našem nitru a zdánlivě zapomenuta. Ale naše jednání a rozhodování nepřiměřeně a často negativně ovlivňují.

Vzpomínám si na jednoho klienta, který se nedokázal smířit s tím, že jeho kariéra nedopadla podle jeho představ. Neustále se točil ve výčitkách, že měl udělat věci jinak, že to není fér a že si zasloužil lepší pozici. Nechtěl se s tím smířit a přijmout novou realitu. Teprve když jsme spolu prozkoumali, co se skutečně stalo, a on přijal skutečnost, jaká byla, začal vidět nové možnosti. Musel si znovu prožít bolest, kterou mu jeho zkušenost přinesla. Musel dovolit prožít si znovu nepříjemnou situaci, ale nově nechat plynout emoce, které s tím měl spojené. Tento prožitek a přijetí reality mu pomohlo přestat se soustředit na minulost a místo toho začal hledat způsoby, jak by mohl svou kariéru posunout jiným směrem.

Jak říkal můj učitel Honza: „Jestliže chceme něco změnit, musíme nejprve přijmout věci takové, jaké jsou.“ A tady se skrývá moudrost. Přijetí není konec cesty, ale její začátek.

Pro ty, co se točí dokola kolem nepříznivých životních okolností dávám za úkol prostudovat si Biblickou knihu popisující život Joba. Je to ultimátní návod k přijetí reality a síly přijmout věci, jaké jsou.

Jób a jeho utrpení

Princip „toho, jak to je“ nacházíme v biblickém příběhu Jóbova utrpení. Jób byl spravedlivý muž, který měl vše – rodinu, bohatství v majetku, zdraví. Avšak jednoho dne o vše přišel a byl uvržen do těžkého utrpení. Jeho přátelé i manželka ho nabádali, aby proklínal Boha, nebo aby hledal důvod svého trápení v nějakém skrytém hříchu. Jób však trpělivě přijal svůj osud a přestal se ptát „proč“. Přijal, že jeho utrpení je realita, i když tomu nerozuměl.

To neznamená, že byl pasivní nebo rezignoval. Přijetí jeho utrpení mu umožnilo, aby se nezlomil a dokázal čelit extrémně nepříznivé realitě. Introspekce do jeho myšlení nám ukazuje napětí mezi nespravedlivou nepřízní „osudu“ a vůlí žít a pokračovat tam, kde by ostatní již proklínali všechny kolem i Boha. Na konci příběhu byl Jób odměněn nejen tím, že mu bylo vše navráceno, ale především vnitřní silou, kterou během zkoušek získal.

Stejně jako Jób, když přijmeme své trápení nebo těžkou situaci, dokážeme ji prožít v přítomnosti, dokážeme se z ní poučit a vnitřně růst. Místo toho, abychom se utápěli v otázkách, proč se to děje zrovna nám, se můžeme posunout dál prostě tím, že přijmeme realitu, uděláme za ní tlustou čáru a vykročíme dál.

Přítomný okamžik jako klíč ke změně

Když přijmeme věci tak, jak jsou, otevřeme si tím dveře k životu v přítomném okamžiku. Místo abychom se neustále vraceli k minulosti a litovali toho, co jsme neudělali, nebo se obávali budoucnosti, která nás teprve čeká, můžeme se plně soustředit na teď. Přítomný okamžik nám dává možnost jednat. A i když to může znít jako klišé, právě v přítomnosti se skrývá naše největší síla.

Jako mentorovi a kouči mi trvalo dost dlouho, abych nepadal do stejné pasti s klientem, který touží po změně, ale tahá za sebou těžkou kotvu nepřijetí bolesti, nepřízně, pocitu nespravedlnosti nebo neodpuštění vůči druhým. Pokud máte stejnou zkušenost, znamená to, že jste se zasekli v minulosti a nemůžete plně prožívat přítomnost. Známý psycholog a terapeut Jordan Peterson říká, že pokud jste v tísni z věcí, které se staly před více než 18 měsíci, žijete stále trauma z minulosti. Vaše tělo prožívá stále pocit nebezpečí a připravuje se na to vás bránit. Naneštěstí jsou lidé, jejichž staré vzpomínky je trápí do konce jejich života. A to je velmi smutné.

Přijetí reality nám umožňuje najít klid i v chaotických situacích. Už se nebojujeme se světem ani sami se sebou, ale zaměřujeme se na to, co můžeme změnit. A právě v tom spočívá ta největší síla přístupu „It is what it is“. Nejde o to smířit se s porážkou, ale přijmout věci, jaké jsou, abychom měli volné ruce ke změně.

Síla přijetí a akce

Na závěr si tedy položme otázku: „Je přijetí reality pasivní rezignace, nebo je to první krok k opravdové změně?“ Pokud přestaneme bojovat s tím, co nemůžeme ovlivnit, získáme vnitřní klid. Ale to neznamená, že přestaneme jednat. Naopak – přijetí reality nám umožňuje vidět nové možnosti a cesty, jak můžeme věci zlepšit.

Když jsem si tohle uvědomil, přestalo pro mě být „It is what it is“ prázdnou frází. Stalo se to zásadní životní filozofií. Přijmout, co je, neznamená vzdát se. Znamená to vzít věci takové, jaké jsou, abychom je mohli skutečně změnit. This is the way.

A nakonec několik citátů k tématu k inspiraci pro mentální cvičení, k meditaci, kontemplaci nebo k modlitbě.

„To, čemu se bráníme, přetrvává. To, co přijímáme, nám dává svobodu.“ – Carl Jung
(Moudrost o tom, jak se přijetí stává cestou k osvobození.)

„Přijetí neznamená, že se vám to líbí, znamená to, že to umožňujete být, aby vás to přestalo svazovat.“ – Eckhart Tolle
(Klíčový vhled o tom, jak přijetí otevírá prostor pro další růst.)

„Tento okamžik je vše, co máme. V něm můžeme najít klid a sílu pro cokoliv, co nás čeká.“ – Neznámý autor
(Meditativní citát pro přítomný okamžik.)

„Nestarejte se o zítřek, neboť zítřek bude mít své vlastní starosti.“ – Bible (Matouš 6:34) (Důraz na přítomnost, identitu, víru v dobrý zítřek)

„Víra znamená přijmout život s tím, co přináší, a přesto mít odvahu pokračovat dál.“
(Nabídka pro modlitbu nebo duchovní rozjímání.)

„Je-li možné něco změnit, udělej to. Pokud to změnit nelze, přijmi to.“ – Dalajláma
(Inspirace k akceptování věcí mimo naši kontrolu.